Test bot Garmont Dragontail WP Man

Co se v takových botách dá dělat? Překvapivě skoro všechno. Po dobu dvou měsíců jsem je tahal všude – od opavských kaváren, přes švédské vysílače, brněnské střechy až po tatranské žulové štíty, vápencové stěny v Arcu nebo lesní túry „kolem komína“. I po téhle zátěži vypadají překvapivě stále tak dobře, jako když jsem je poprvé vytáhl z krabice (když je tedy sem tam umeju).

Hnedka z první dobré jsem boty Garmont Dragontail WP Man vytáhl na „pořádnou“ túru. Čerstvě po vytažení z krabice jsem to v nich vypálil na zastávku „šaliny“ (rozumějte, 300 m od baráku) a tou rovnou na brněnský Hangár. Po celých těch asi 1 500 m mé zkušené oko znalce zhodnotilo, že kvality městských střevíců plně splňují. Pohodlné, lehké a vizuálně přitažlivé... co víc si pro džungli velkoměsta přát.

V Tatrách jsem se bohužel stihl s Dragontailama otočit jen jednou, zato pořádně. Prolítl jsem v nich většinu jižní stěny Kežmarského štítu mixem cest „Lavé vhlbenie“ a „Obrovský kút“. Je to zhruba 700m štreka, ve které člověk narazí na kopu lehkého terénu do 4+, což v mém podání spolu s mým parťákem znamená lezení hezky v italském stylu. Souběh na krátkém laně a v botách. Z celé cesty jsem lezečky obul asi na tři 50m délky, zbytek jsem odlezl v Dragontailech. Jaký to byl pocit?

Když to vezmu od přístupu suťovitým terénem, nebylo to špatné. S botami jsem se stále seznamoval a zvykal si na ně. V prvních délkách se mi potvrdilo, co se mi do mysli vkrádalo už při nástupu, že to bude pro tenhle model pořádný oříšek. Lehce jsem přepálil a vzal boty tam, kde jim to úplně nesluší. V čem je ten zakopaný pes? 

Měkkost. Díky měkčí podešvi, která je skvělá a příjemná v jednotvárnějších terénech jako jsou udusané hliněné cestičky s kořeny a sem tam kamenem, zpevněné chodníky, šotolina nebo asfalt, mně boty lehce podkopávaly stabilitu na ošemetnějších vstupech a pohyb jsem si musel dost hlídat.

Přesto, že to může vypadat, že si na boty lehce stěžuju, opak je pravdou. Vzhledem k tomu, na co jsou dělané a do jak rozdílného terénu jsem je vzal, musím uznat, že to zvládly skvěle.

Listopadové Arco - slunce, klid, příroda hrající symfonii složenou ze všech různých barev a vůní. Vápencové stěny Arca zbožňuju. Skvělé vícedélky, pod které se člověk dostane po pár minutách, max. hodině chůze. Terén v Arcu je o dost jiný než v Tatrách, a tak jsem si opět trochu zapřeháněl a boty měl při lezení nejen na sedáku, ale i na nohách.

Už při prvním přístupu pod první lezeckou túru, jsem cítil, že tady se tyto Dragontaily cítí podstatně líp. Celkově, horstva tvořená vápencem, jsou o přístupu v jemném kamení, vápencovém štěrku a po šotolinových cestičkách. Arco není výjimkou a v tomhle terénu se boty cítily jako ryba ve vodě. Velice mi imponovala jejich lehkost a ladnost. Jak při přístupu, tak i po tom při lezení, kdy mi boty minimálně zatěžovaly sedák. V záchvatech nadšení jsem v nich krom chození zkusil i trochu popolézt a do 5b se to v nich dalo s přehledem zvládnout bez větších pochybností nebo zaváhání. Resumé 1:0 pro vápno.

Pro mou práci výškovek jsou dobré boty základ bezpečnosti a velké zpříjemnění pracovního procesu, proto je beru i do práce, kde pomáhají eliminovat nejčastější nástrahy (bahno, voda, prach, malta, barva, vápno, hřebíky…) a udržet tělo i duši v komfortu. 

Často se mi stává, že musím zapojit lezecké finesy a ustát vystouplou cihlu, šroub nebo spoje plechů. Podíval jsem se s Dragontaily na pár brněnských střech a vylezl i na nějaký ten strom. Byl jsem s nimi ve Švédsku, kde bylo dost vlhka, bahna, a hlavně chození, většinou po šotolinových cestách, ale i betonu v industriálním prostředí, kde dominovaly. Potvrdilo se mi, že patří tam, na co jsou dělané – lehčí terén ve velkém objemu.

Garmont Dragontail WP Man jsou velmi pohodlné boty, vyrobené pro dlouhé túry v lehčím terénu. Šotolina, lesní cestičky, štěrk a drobnější kamení, asfalt a tvrdý povrch. Jsou lehké, velice odolné, mají skvělý outdoorový look a sedí i na širší chodidla.

Jde o fajn boty. Osobně, jejich zevnějšek byl pro mě dost zavádějící a udělal jsem to, co mě doma učili, že dělat nemám, soudil jsem knihu podle obalu. Zpočátku jsem je tahal do těžkého terénu, kde jsem spíš nalézal jejich slabiny a až později, když jsem ustoupil od nároků, jsem našel jejich duši.

Síla téhle boty opravdu není v tom, že by to byl suťový bombarďák, ferratový speciál, (nedej bože) zbraň pro vedení parťáků na krátkém laně nebo popolézání v lehkém terénu. Bez pochyb to zvládne, ale s rezervami, které jdou cítit. Na tato dobrodružství doporučuju jejího bráchu Dragontail Tech.