Rozhovor s nejrychlejším Čechem letošního UTMB - Alešem Sedlákem

V našem rozhovoru bychom se tě rádi zeptali, jak to vnímáš ty, jaký byl průběh závodu, pocity, příprava a co pro tebe znamená, postavit se na start tohoto legendárního ultra trailu.

Jaké byly tvoje první pocity v cíli? Jak vysoko své umístění stavíš mezi ostatními úspěchy?

Pocity mívám obvykle dost podobné. Posledních několik hodin jsem se už tak strašně těšil do cíle... (smích). Celkově letošní UTMB určitě řadím mezi úspěšné závody. Co se týče prožitků, tak to byl jednoznačně nejintenzivnější závod, jaký jsem kdy běžel. Byl to dlouhý den, ve kterém se stalo tolik věcí... Když bych ale měl ohodnotit jenom výkon, tak pravdou je, že jsem už běžel povedenější závody. Dobrým vodítkem k tomu může sloužit „UTMB index“, který organizátor používá k hodnocení výkonnosti běžců v jednotlivých závodech UTMB. Když porovnám podle tohoto indexu své výkony, tak mi to potvrdí fakt, že už jsem několik závodů běžel lépe.

Předpověď počasí slibovala snad úplně vše, co lze v horách očekávat. Jaké tedy byly na trati podmínky?

Když bych si měl vybrat, jestli bude přes den vedro nebo bude celý den pršet a sněžit, tak si vždy vyberu ten druhý chladný extrém. Takže podmínky na závod za mě nebyly špatné. Vědělo se dopředu, že takové počasí bude, tak nás to teoreticky nemuselo tolik překvapit. Ale přece jen to bylo s počasím horší, než jsem si myslel. Kombinace deště, sněhu, silného větru a mlhy, úplně příjemná nebyla a zpětně si říkám, že jsem to špatně vyhodnotil a měl jsem si z batohu vzít silnější bundu na sebe a rukavice v noci ve vyšších polohách, kde jsem dost promrznul.

Víme, že jsi na trase musel řešit jistý problém s organizátory. Pochlub se. O co šlo?

Na 30. km na občerstvovačce v Les Contamines byla první ze třech povinných kontrol vybavení. Pánovi se nějak nezdála moje třetí vrstva, ani pořádně nevím co konkrétně. Až pak zpětně jsem se dozvěděl, že mi tam svítila hodinová penalizace. Ale po další kontrole v Courmayeru, kde byla další kontrola, mi penalizaci smazali. Vždy před závodem na UTMB je u registrací stánek, kde je možnost si před závodem nechat zkontrolovat povinnou výbavu od organizátorů, tak možná příště se tam stavím a předem to s nimi zkonzultuji.

V čem pro tebe byla letošní trať UTMB nejtěžší? 

V noci na kopci jsem dost prochladnul a od 130. km se mi začalo špatně dýchat. Měl jsem nejspíš prochladlé průdušky a od té doby, kdy jsem se chtěl trochu rychleji rozeběhnout, tak jsem to nemohl udýchat. Tam jsem začal dost ztrácet a bohužel jsem musel dost zpomalit, což mě mrzelo, protože nohy byly ještě v dobrém stavu a chtěly běžet.

Jak probíhala tvoje příprava – lišila se od předchozích ročníků nebo závodů?

Co se týče samotného běhu, tak byla dost podobná. To znamená, průběžně se po celý rok udržovat a pak mít „mocné“ 4 týdny v řadě před závodem (nepočítám samotný týden před závodem, ve kterém obvykle neběhám téměř vůbec). Do přípravy jsem poprvé zapojil dynamické posilování. Od května spolupracuji s trenérem Adamem Sebastianem Helceletem a chodil jsem k němu 2x týdně trénovat. Určitě tohle byl důvod, proč jsem na 130. km měl nohy stále v „dobrém“ stavu.

Co se tě během tak dlouhého závodu nejvíc drží v hlavě – motivace, taktika, emoce?

Když jsem v závodním módu, tak ten čas utíká rychle a nemám nikdy problém s motivací nebo s tím, že by mě to nebavilo. Na UTMB je to ještě umocněné tím, že je tam skvělá atmosféra téměř podél celé trasy. Letos jsem šel zhruba třetinu trasy s Courtney Dauwalter, to byl pro mě hezký zážitek a kilometry s ní mi utíkaly.

Jak se vyrovnáváš s krizovými momenty na trase? Máš nějaký vlastní recept?

Nějaký recept přímo nemám. Když je mi úplně nejhůř, tak si říkám sám sobě: „dobře, nikdo tě nenutí se takhle v závodech trápit, klidně to může být poslední, ale tohle ještě do cíle doklepneš s hrdostí.“

Která část UTMB je podle tebe ta nejkrásnější a proč?

Úsek od Refuge Bertone (cca od 90. km) až po La Fouly (115. km) je jednoznačně můj nejoblíbenější a zároveň nejhezčí úsek. Odtud je nejlepší výhled na masiv Mont Blanc a vede tu jedna z nejhezčích trailových cestiček, jaké jsem kdy běžel. Zároveň je v tomto úseku dost prudký výstup na nejvyšší bod na trase Grand Col Ferret.

Co považuješ za klíč k tomu, že jsi byl letos nejrychlejším Čechem?

Nemyslím, že to je nějaký klíč, ale spíš štěstí, že se mi to v den závodu sešlo tak, že jsem kromě toho dýchání neměl žádný problém a šlo se mi pěkně. I to štěstí je k tomu potřeba.

Jak vypadala tvoje výživa a pitný režim během závodu?

Do toho 130. km, kdy jsem se snažil ze sebe vydat to nejlepší, tak jsem jedl pravidelně gely (tuším, že jich bylo okolo 20) plus k tomu na občerstvovačkách vývar nebo kus ovoce. Od toho 130. km jsem přestal jíst gely, protože jsem přestal honit sekundy a doufal jsem, že když si na občerstvovačkách sednu, dám si horký vývar s rýží, tak se dýchání třeba zlepší. To sice nevyšlo, ale aspoň jsem do sebe mohl dostat i tuhé jídlo.

Jak je takový obří závod organizovaný? Jak dlouho před závodem musíš být na místě – vyzvednout startovní číslo, kontrola povinné výbavy a další formality. A co třeba vlastní start? Jak dlouho stojíš v davu za startovní čárou nebo máš jako úspěšný závodník nějaká privilegia a zajištěné místo mezi nejlepšími borci přímo na startovní čáře?

Už několik dní před startem je ve vesnici cítit, že to je obrovská akce. Startovní číslo se vyzvedává v týdnu před závodem, já jsem si ho vyzvedával dva dny před závodem. Všichni závodníci jsou seřazeni podle UTMB indexu čili podle výkonnosti předchozích závodních výkonů (čím nižší číslo, tím papírově výkonnější závodník). Já jsem měl číslo 131 a takové číslo patří do širší elity a mohu startovat z předních pozic. I tak nám bylo doporučováno přijít na start cca 45 minut před začátkem závodu.

Pro běžného smrtelníka je závod dlouhý 100 mil (konkrétně 174 km) nepředstavitelná délka. Na trase jsou občerstvovací stanice, check pointy atd. Máte možnost se třeba převléct, dopraví vám pořadatelé na místo vaše osobní věci, nebo si můžeš vzít někoho na pomoc, kdo na tebe čeká a pomůže ti? Je taková pomoc povolená?

Na pěti místech má každý závodník možnost využít support a vzít si něco ze svých vyzkoušených zásob. Ale jinak asi dalších 10 občerstvovaček je dobře zásobených, tak se dá doplnit i ze zásob organizátorů. Do míst, kde může support pomáhat, se dostane jen autobusem, který je zajištěný od organizátorů. Jízdenka pro support se musí kupovat několik měsíců předem a stojí tuším okolo 2 000 Kč.

Jaký máš teď běžecký sen nebo cíl – je něco, co bys chtěl nejen na UTMB ještě dokázat?

Rád bych dál běháním poznával další země a když se to podaří skloubit se závoděním, tak budu rád. Žádný vysněný závod ale už nemám. Chtěl bych si někdy zaběhnout stomílovku na Lofotech, kde to mám moc rád a až mě někdy vylosují na Western States (legendární ultratrailový závod v Americe), tak pojedu rád tam, ale není úplně jednoduché se tam dostat.

Co bys vzkázal českým trailovým běžcům, kteří sní o startu na UTMB? Je vůbec šance se na takový závod dostat?

Šanci přihlásit se má každý, kdo má zaběhnutý kvalifikační závod, za který dostane „kameny“ (čím více kamenů, tím vyšší šance, že ho vyberou). Pak se může přihlásit a čekat, zda ho vylosují. Určitě to svým charakterem nebude závod pro každého. Jedná se o vysoce komerční akci, šílená masa lidí, vysoké ceny, a to od startovného až po ubytování v okolí závodu. Ale kdo má rád atmosféru, která se dá připodobnit Tour de France, případně se chce porovnat se světovou ultra špičkou nebo si prostě chce splnit sen a oběhnout Mont Blanc, tak UTMB doporučuji.

Aleši, my ti moc děkujeme za tvé odpovědi, které nám daly možnost trochu nakouknout do atmosféry závodu i tvých vlastních zážitků. Držíme palce do dalších startů a moc ti přejeme, ať brzy vyjde to losování na ultratrail v Americe.

Rock Point