Markéta Marvanová vypráví „O žízni v poušti...“

Hodiny v sedle kola, po stínu ani památky, zdroj vody desítky kilometrů vzdálené. Takový byl červenec 2019 ve vyprahlé Nevadě. Na trati American Trail Race, nejdelšího bikového závodu na světě. Během monotónní jízdy je největší touhou voda…

Vedro hned od rána

Brzy ráno vstát, sebrat své polámané tělo, sbalit stan a rychle pokračovat v cestě, abychom se dostali co nejdřív do další civilizace. Klasický nedostatek vody a prudký nárůst teploty nám nedovoluje ani dát si snídani jinak, než ze sedla kola. Začíná 40. den závodu American Trail Race. Než se dostaneme do obchůdku, čeká na nás obvyklý pocit dlouhé žízně.

Nevalná strava zakyselí svaly

Svaly jsou po zoufalé stravě, kterou jedinou jsme schopni koupit v místních pidi sámoškách, vyčerpané a hlavně zakyselené. Oba doufáme, že se dnes dostaneme do města, ve kterém koupíme i nějaké to božské jídlo v podobě zeleniny nebo pečiva, a ne jen hromadu prázdných rychlých cukrů. Voda je ale naše touha číslo jedna. Nejsme schopni doplnit tělu vodu v takovém množství, abychom vydrželi hydratovaní na dlouhých pouštích bez jakéhokoliv stínu.

Bez stínu i bez potu

Nepotíme se. Nemáme co potit. Neuvěřitelně pustá krajina plná písku nás obklopuje už mnoho dní. Vždy jen zkřížíme silnici s pár baráky rozprostírajících se po jejím obvodu, nakoupíme nezbytné jídlo a pití a jedeme dál do nekonečného ničeho. Když dojedeme ke krámu, vypijeme na posezení někdy i tři litry.

Velký nákup

Nad nákupem, v rozsahu mnohdy až 25 litrů vody pro nás dva, zůstává rozum stát nejen prodavačům, ale vlastně i nám samotným. Občas to dokonce neodhadneme, vypijeme toho fůru „na hned”, a vracíme se nakoupit podruhé. Tyto momenty už doplňují prodavači náležitě nevěřícnými komentáři, jestli opravdu jedeme na kolech? A kam tu vodu na ty kola dáme? 

To už ale většinou v zájmu vyhnutí se dlouhé debaty sedáme na kolo a pokračujeme překonat další porci vyprahlé krajiny. Baráčky rychle mizí z dohledu a kolem nás se opět rozprostírá jen pusté kopcovité nic na všechny strany. Pokud máte pocit, že celá zeměkoule je plná lidí a praská ve švech, jeďte do pouští v Nevadě. Není tu nic. Ani po stínu tu není památky. Dokonce i místní brouk, ve chvíli když jsem zastavila, využívá stín mé boty a schovává se pod ni. 

Nebeské divadlo

Večer jakoby nepřicházel. Spása v podobě ochlazení se dostavuje až po desáté večer... To se ovšem na nebi vykresluje odměna dne. Večerní obloha plná i takových hvězd, které jsme nikdy dříve neviděli. Měsíc je vidět celý, i včetně jeho sluncem neosvětlené části. Teplota vzduchu klesá a my při jízdě fascinovaně hledíme na oblohu tak dlouho, dokud nejdeme spát. Pača-Mama („matka země”) je opět naší dnešní postýlkou. Sladké sny…

Po návratu domů mě napadlo, že…

Chvíli po tom, co jsme se s manželem vrátili z naší bezmála dvouměsíční dobrodružné cesty Amerikou, jsem sama sebe načapala u myšlenky, že jsem zvládla přežít něco, o čem bych jen těžko pomyslela, že je možné. Trochu jako bych měla pocit, že to bylo tak moc mimo mou představivost, že to mohl být jen dlouhý sen a nikoli skutečnost. No není to paradox? Tolik dní dřiny, kdy čas neplynul a kilometry se zdály několikrát delší.

Všechny ty intenzivní, skutečně prožité a vnímané okamžiky jakoby ve mě náhle zanechali tak neuvěřitelné vzpomínky, že jim sama těžko věřím? 

Tyto pocity v nás s Adamem zanechaly jednu myšlenku, kterou na svých přednáškách a besedách zdůrazňujeme. A to, že jsme jen obyčejní lidé. Jen nám tyhle cesty změnily pohled na život ve smyslu, co všechno je možné. Že jsme schopni zvládnout více, než si sami o sobě myslíme. Uvnitř totiž víme, že to nebyl sen! 

Srdečně vám všem přejeme šťastnou cestu za vašimi sny!

Více o závodě ATR – American Trail Race 2019 si můžete v dalších článcích na blogu Rock Point.