Patagonie: Perito Moreno a Torres Del Paine

Torres del Paine

Perito Moreno

Ledovec Perito Moreno je jedním ze tří patagonských ledovců, který se stále zvětšuje, jeho výška nad hladinou jezera Lago Argentino je průměrně 74 metrů a na svém konci dosahuje šíře 5 kilometrů. Takhle se dá stručně představit největší kus ledu, který jsem v životě viděla, a za kterým míříme do města El Calafaté.

Naším hlavním dopravním prostředkem jsou autobusy, takže Calafaté, ze kterého denně odjíždí linka „tam a zpět“ na celodenní výlet na ledovec, je pro nás jasná volba. Hned druhý den ráno před devátou hodinou nastupujeme do autobusu a přejíždíme přes 70 kilometrů k ledovci.

Perito Moreno

Po cestě náš řidič zastavuje a krátce nám povídá o Lago Argentino a Calafaté, celý autobus se ale směje, jelikož tenhle showman s pilotkami a účesem alá Elvis Presley při tom neustále vtipkuje. Obohaceni o nové informace jedeme dál, dokud nezastavíme u vjezdu do Národního parku Los Glaciares, tady si totiž rangeři zkontrolují naše pasy a zaplatíme své první vstupné na celém výletě, které nás ale netrápí, protože je to jen 800 pesos (zhruba 300 Kč).

Autobus pokračuje dál k přístavišti, kde vystoupí ti, kteří chtějí jet až k ledovci na lodi. My volíme kochání po vlastních nohou, takže nás autobus vyveze k začátku stezky, kde dostáváme čas dvě hodinky, abychom se dostali zpět na parkoviště u přístaviště. Poprvé za celou dobu v Argentině tady vidím situaci, kdy je „hlava na hlavě“.

Vyhlídky a stezky v této části parku jsou plně ohraničené a většinou z poloroštu nad zemí, velká část z nich je uzpůsobena i pro vozíčkáře. Vmísíme se do davu a jdeme na první „balkón“. Negativní pocity z davu rychle mizí s prvním pádem obrovského kusu ledu, který není jediný. Postupně procházíme všechny balkony a kocháme se pohledem na ten nekonečný kus ledu, z kterého se opravdu každou chvilku odlomí obrovský kus. Když se blíží čas odjezdu, zamíříme zpět k autobusu, kde si nás pan řidič spočítá a odváží nás zpět do města.

Sluneční brýle a čepici u ledovce oceníte

Jeden z „balkonů“ na stezce

Torres del Paine

Přijíždíme do města Puerto Natales v Chile, ze kterého se vyráží na treky právě do Národního parku Torres del Paine. I když jsme se snažili už 4 měsíce předem rezervovat místa na „O“ nebo „W“ trek, bylo plno, a tak znovu zjišťujeme, jestli třeba rezervaci někdo nezrušil. Bohužel se tak nestalo, a my můžeme buď zůstat ve městě a čekat, jestli náhodou nebudeme mít štěstí nebo zvolit jednodenní treky. Já s přítelem máme ještě 14 dní a náš kamarád jen necelý týden. Rozhodnutí je tedy snadné, čekat na zázrak nebudeme a vyrazíme hned druhý den na jednodenní trek přímo na vyhlídku na „věže“.

Ráno vyjíždíme autobusem do národního parku. První co nás čeká je absolvování byrokratického kolečka – zhlédnutí videa o pravidlech parku (v roce 2005 jeden český turista způsobil v parku rozsáhlý požár a pravidla jsou proto velmi přísná), fronta na podepsání papíru s pravidly parku a fronta na pokladnu. Trochu nás překvapí propastný rozdíl ceny pro chilany a turisty, jelikož místní platí za jednodenní vstup 7 000 pesos, ale zahraniční návštěvníci 25 000.

I přesto natěšeni zaplatíme a vydáváme se pěšky na start 7 km dlouhého treku. Většina návštěvníků volí cestu autobusem, která je sice rychlejší, ale opět placená. Zatím máme štěstí a krásně nám svítí sluníčko, vstupujeme do parku a začínáme trek, který by měl podle mapy trvat 8 hodin tam a zpět.

Stoupáme prudce nahoru až k místu, kterému se říká „Windy pass“ a své jméno rozhodně nezapře, protože zde fouká silný vítr a k naší smůle začíná i pršet. Pokračujeme téměř po vrstevnici v průsmyku, kde se pod námi klikatí řeka až po Refugio Chileno. Dál nás čeká opět strmější část, než se propracujeme až k finálnímu výstupu na vyhlídku. Ten je opravdu prudký, a vzniká zde na úzké stezce z lidí pěkně dlouhý a pomalý had.

V suťovisku pod vrcholem trochu přituhuje a déšť se mění ve sníh a tak když se dopracujeme konečně až k vyhlídce, čeká na nás laguna, malá část „věží“ a nekonečná mlha. Rychle promrzáme a tak se dlouho nezdržujeme a vracíme se lidským hadem zpět dolů. Když sejdeme dolů do bodu, kde začíná stezka na vyhlídku, už je tam ranger a tato část stezky je pro nové příchozí uzavřená.

Z bezpečnostních důvodů má svou otevírací dobu přes léto pouze do 18 hodin, a pomalejší turisté tak mohou mít smůlu. Scházíme dolů do Windy pasu, kde stále prší a čím více se blížíme zpět k nástupu na trek, tím lepší počasí je, takže nás nakonec ohřeje i sluníčko. Konečně jsme zažili pravé patagonské počasí – jaro, léto, podzim, zimu v jeden den.

Trek byl poměrně náročný a tak zpět ke vstupu nakonec jedeme autobusem. Jediné na co vyčerpaná myslím, je, že až se vrátíme do hostelu, dám si něco k jídlu, horkou sprchu a zalezu do postele. Hostel jsme si dopřáli po 23 nocích ve stanu a hned druhý den to považujeme za skvělé rozhodnutí, protože z Torres jsme si dovezli rýmičku a já i horečky, které mě na dva dny zaženou do peřin.

Windy pass, Torres del Paine

Věže v mlze

Sníh a vítr u „Věží“

Sestup od vyhlídky na Torres

Nemoc nás ale nemůže dlouho držet na jednom místě a tak odjíždíme do Punta Arenas, tentokrát ale jen dva, já s přítelem, loučíme se s naším kamarádem, který odlétá domů. V autobuse zatlačíme slzu v oku a s velkým očekáváním se přesunujeme do Ohňové země a doufáme, že se nám podaří dostat se až na konec světa.

Text a foto: Eva Sládková