Patxi Usobiaga

Z několika důvodů byste mohli obviňovat mé rodiče za mé působení v tomto neuvěřitelném sportu. Byli otevření, povzbuzovali mé sourozence a mě k blízkému vztahu k horám už od malička a neposlouchali kritiku od všech svých přátel a rodiny za to, že nechají svého malého desetiletého chlapce snít o lezení po skalách.

Ani jeden z nich, ani moje matka, ani otec, nelezli. Byl jsem to já, kdo se naučil, jak jistit pomocí osmičky a kdo naučil mého otce, jak ji používat. Díky trpělivosti, které mě oba naučili, mohu upřímně říct, že si teď – 28 let později – pořád ještě užívám tento úžasný sport, který mě i nadále učí prostřednictvím výzev, nových disciplín a druhů skal. Lezení je proces, který vás nikdy nepřestane posouvat dále.

Zjistil jsem, že je neskutečně ohromující, jak se neustále a znovu objevujeme a proměňujeme, abychom se každý den mohli probudit a usmívat, mít nový cíl, jít dopředu a stávat se lepšími.
Když mi bylo pouhých 10 let, toho pocitu štěstí po probuzení jsem dosahoval tím, že jsem chodil do místní lezecké tělocvičny v Eibaru, obul si lezečky a snažil se kopírovat své idoly, které jsem viděl v časopise Desnivel.

Četl jsem článek na půl stránky, který byl věnován diskusi o lezení, nejméně 100krát a představoval si, jak musely být ty cesty těžké. Nevěřil jsem, že takové cesty budu vůbec někdy lézt. Sháněl jsem barevné kalhoty, které byly velmi běžné mezi nejlepšími horolezci na začátku 90. let. Zkoušel jsem všechny nové pohyby a triky, které byly popsány v knize „Naučte se lézt“ (anglicky „Learn to climb“). Díky mým rodičům a tomu, že jsme žili v blízkosti několika lezeckých oblastí, jsem začal dělat sportovní lezení více, než ostatní horolezecké disciplíny.

Kromě toho jsem v mladém věku 11 let už cítil adrenalin prožívaný na světových soutěží, a to byla to pro mě ta největší motivace, hned vedle pocitu, že jsem schopen se rozvíjet a zlepšovat. Překonávat sebe a svoje obavy bylo určitě rozhodujícím faktorem, který mě nakonec dovedl až k vítězství na světovém poháru a na mistrovství světa a pomohl mi vylézt velké množství cest po celém světě. A celou dobu jsem měl na mysli jeden cíl – každý další den lézt trošku lépe.

Představte si tento scénář: Jednoho dne se probudíte a jste jen dva měsíce od soutěžení na mistrovství světa 2009. Bojíte se, pochybujete o sobě, nejste si jisti, zda chcete pokračovat, nebo jestli na to máte sílu, nebo dokonce, zda to všechno stojí za to. To je okamžik, kdy si musíte uvědomit, že to je místo, kde jste už hodně dlouho chtěli být, v mém případě od té doby, co mi bylo 10 let.

Uvědomil jsem si, že jsem se dostal do místa, kde kdysi byli mí idolové, ti, kteří mě naučili, že všechno je možné, když o to bojuješ. Stále mě překonává tenhle pocit, když zavřu oči a vzpomenu si na první soutěž jako malé dítě, na první sedák, který byl tak velký, že jsem z něho málem vypadl, na ty expresky, které mi sahaly až ke kolenům.

Tyto dva měsíce utekly a mistrovství světa proběhlo 5. července 2009. Poté co jsem vylezl nahoru, slanil a rozvázal osmičku, začal nečekaný proces, který změnil můj život. Byl tam ten mladý, lezecký robot, který vylezl všechno, co jste před něj postavili. Na tomto mistrovství světa v roce 2009 vylezl Adam Ondra velmi vysoko a umístil se na druhém místě, ale ten jeden chyt mu nedovolil být mistrem světa, ten jeden chyt v TOPu mě přivedl k vítězství a byl klíčem k novému procesu.

Byl to začátek nové kapitoly v mém životě, která mi do cesty postavila jednoho z nejneuvěřitelnějších lidí, které jsem kdy měl tu čest znát – i jako horolezce a jako lidskou bytost.

Adam Ondra při stříbrném lezení v Innsbrucku 2018, foto: Chris Parker/Black Diamond

Musím říct, že po svém profesionálním odchodu ze světa soutěžení kvůli zranění krku a vzdálení se od lezeckého světa na dobu dvou let, důvěra, kterou jsem v Adama měl, byla ohromující. Jeho energie byla nakažlivá a měl obrovskou touhu být čím dál tím lepší, vylézt výše, ale především překonat jakékoliv osobní pochybnosti o tom, že dokáže vylézt tak, jak opravdu chce.

Byla to trochu náhoda, že právě Adam vyprovokoval můj návrat ke sportu, když mi navrhnul, abych si opět obul lezečky a připravil se na novou výzvu. Zranění pro mě bylo omezením a vždycky bude, ale i přes toto omezení se lezení opět stalo součástí mé každodenní reality. Nyní jsem starší, mám méně vlasů, trpím neustálými bolestmi, ale touha tam stále je – zažít tu neuvěřitelnou sílu, která je uvnitř každého z nás.

Dnes, v roce 2018, po celém životě, který se mi točil kolem lezení, a více než polovině života, věnované trénování a zlepšování se jako lezec, je nyní realitou, že lezení bude součástí olympijských her v roce 2020. To je obrovský posun pro náš sport, a doufám, že tam během té nejvýznamnější sportovní události budu s Adamem Ondrou.

Mnoho lidí bude mít možnost uvidět, čeho lezci dosáhli, a lezci dostanou možnost představit tento sport celému světu.

A ať už jde o sportovní lezení, hákování, klasické lezení, sportovní lezení, bouldering… cokoliv, všichni máme stejný cíl: LÉZT LÉPE A VÝŠE!

Zdroj: Black Diamond - časopis Piton