Plotnové lezení na Hoher Nock

Zatímco mnozí ještě brousí jarní firn v severních žlabech, my využíváme volnou a prosluněnou neděli k rychlovýpadu za prvním „horským“ lezením. Pohled na bílé kopce, které se objeví na obzoru při přejezdu Dunaje, vyvolávají pochyby, zda první skupina nezvolila lépe. Sněhu je v Alpách pořád dost. My ovšem statečně oblékáme kraťásky a tílečka…kdybychom tak věděli, jak hořce budeme litovat.

Výstup cestou Platteneuphorie je především turistika. Tak jsme to také brali – že lezení bude jako příjemné zpestření nedělní procházky. Po dvou a půl hodinách doskotačíme (=každou chvíli zapadneme po kolena) sněhovými poli pod plotny, které jsou díky Bohu suché a vyhřáté. V této fázi si sluníčka pořád ještě užíváme.

Čtvrtletní lezecká pauza vyvolává lehkou nejistotu. Plotny jsou sice dost nakloněné, ale stejně je na tom i můj morál. Děravé lezečky s provětrávaným palcem navíc podpoří jistý krok. Nakonec se naštěstí projeví roky budované instinkty a po přiložení ke skále vzlínáme směle vzhůru bez sebemenšího zaváhání. Nohy automaticky našlapují a ruce se mazlí s hranami vodních žlábků.

Předposlední délka přináší nejzajímavější pasáž. Pravidelné „Wasserrillen“ připomínají urolbovanou sjezdovku a vytváří parádní struktury. Lezení není obtížné a my si ho užíváme. Necelých 200 metrů, ale bylo tak akorát, ono se to taky omrzí.

Dobíháme na vršek Hoher Nock, který je v tyto dny pod útokem turistů a bruslíme sněhem 1400 metrů zpátky do údolí. Nadáváme na sníh, nekonečné klesání a především na vlastní blbost, díky které máme lýtka, krk i záda spálené do ruda. Zkrátka užíváme si první jarní lezení v horách se vším, co k tomu patří. Vícedélková infekce se dostává do našich žil a už se těšíme na další vertikály!